Konečně neděle a spolu

Je neděle a nic nedělám…

V neděli by se nemělo dělat. Dodnes jsem to vlastně neznala. Křesťani mají dobrý návyk a pravidlo: neděle je den odpočinku. Dělal to můj věřící strýc. Chodil v neděli do kostýlka a potom mezi chlapy do hospody a na fotbálek. Nebo tak nějak – nechodila jsem s ním. Domů dorazil zrovna, když se podávala polívka na stůl. Neměnně.

Ve žních se někdy stalo, že pravidlo porušil. Prostě ve žních se musí žnout a sklízet, kdy by hrozilo, že obilí zmokne, kdyby se nezkombajnovalo. To nás vzal na pole a zrní se hrnulo z kombajnu přímo do přívěsného vozíku. To byl fofr, protože z roury kombajnu se to hrnulo pod tlakem a my děti jsme musely proud zrna rozdělovat na vozík. A hned potom se fukarovalo, aby třeba „neshořelo“.

U nás je taky kostýlek. Jsou žně a Pepíno už poprvé sklízel kombajnem, když předtím pár dní ladili žací lištu či co. V pátek to vypadalo, že ještě budou spravovat. Chodil po deváté ráno a vracel se za soumraku. V pátek už se smrklo a on pořád ještě nikde. Jezdil na kole bez světla po silnici, aby autem nemusel dělat objížďku. Půl desáté, tma a on nikde. Zavolala jsem paní od kombajnu. Nešťastně se omlouvala, že dnes už Pepíno mlátí a už vlastně skoro jede domů. Zaječela jsem, že nesouhlasím, aby jel potmě na kole. Ať ho dovezou.Křičící Odpovědí mi bylo ujištění, že ho samozřejmě dovezou, jen se navečeří. Po hodině jsem ho měla doma. Dobře, že už sekli, protože v sobotu poprchalo a dnes je sice krásně, ale asi mokro. Mám ho doma!

I já jsem včera zvládla udělat veškeré lečo do sklinek i zavařit. A teď si užívám neděle jako pravá křesťanka. I Pepíno tluče špačky u televize, odpočívá. Je to něco tak zvláštního, že cítím potřebu se s tím svěřit. Už hodně dlouho je sobota a i neděle normálním pracovním dnem. Kdyby nebyl ten kostýlek, ani nepoznám, že je neděle. A dnes?

Ráno Pepíno stihl všechno obcházení bravu a vyrazil do kostýlka. Já jsem obešla květy a nachystala věci k obědu k pomalému vaření. Po obědě ještě jedna runda květů slézu a po kafíčku sedím a hledím na televizi a mám čas na pedikúru a tvorbu ksichtu… Prostě nedělám vůbec nic, sedím a hledím. Taková vzácnost. To je tak nečekané, že mi stojí za to psát. Škoda že není tématem týdne třeba něco jako „pohoda“ nebo tak něco. To bych s gustem psala článek na TT! Psaní na blog za práci v neděli nepokládám.

Chápete to? Já mám neděli. Už nic nemusím. Mohla bych natáhnout tělo na letiště, mohla bych vletět do rybníka, mohla bych se natáhnout na dvůr a opalovat se. Zrovna vyšlo sluníčko. Dvůr mám plný sít a ohrádek s květem divizny a slézů. Divizny už jsou úplně suché, ale na slézech pořád hodují stovky včeliček. I Bruňďa se zde poflakuje a bručí si spokojeností. Nejvíc je jich na těch kvítkách, které jsem sotva donesla otrhané z rostlin. I našemu hmyzu je dobře.

A já si užívám nicnedělání. Taková vzácnost! Můžu všechno a nemusím nic. Je neděle, to se u nás nedělá. Kdybych to tak mohla říkat častěji!Usmívající se

Kitty