Osobní vzpomínka na okupaci 1968

Je 24. srpna 2011. Dnes má narozeniny můj první synovec. Přitom se vynořuje vzpomínka…

Bylo ráno 21. srpna 1968. Jen jsme vstali, zvonil zvonek. A mezi dveřmi moje sestřička, udýchaná. Jako vdaná už pár dní měla povít první dítě, bydleli pod námi ve čtyřbytovém domě. První myšlenka – už to na ni přišlo. Ale místo očekávané žádosti o pomoc při odvozu do porodnice zazněla osudná slova:

„Okupujou nás Rusáci! Pusťte si rádio!“Křičící

Nechápali jsme. Holá nemožnost! Rusi a okupovat nás? Přátelé osvoboditelé? Ale byla to pravda. Nic jsme nechápali, nemohli jsme. I když doba tehdy byla napjatá. Jednání v Čiernej pri Čope, přesvědčování Rusů, že se to zvládne. A my jsme před dvěma dny dojeli na dvou motorkách z jižních Čech. Táta s jednou motorkou s maminkou a já řídila druhou s bráškou. Plno příhod, ale nálada nenasvědčovala nějaké tragédii. Přesto jsme si pobyt na výletě zkrátili. Jeden nikdy neví.

No vlastně to bylo trošku jinak, jak si teď vzpomínám. Někdo po ránu zaslechl z rádia zprávu o okupaci. Ale dohodli jsme se, že to sestře neřekneme. Už přenáší pár dní a aby překotně neporodila. Drželi jsme basu a radili se, jak jí to říct. A vtom ten zvonek i její nezapomenutelná slova o okupaci.

Nestalo se jí nic, sama nám to chtěla říct. Já se v té souvislosti pamatuju, že jsem jezdila se dvěma praporky na řidítkách na motorce po chodnících před boskovickou nemocnicí. Prostě ze šoku, na protest. Nebyla jsem sama, už tam jezdil nějaký tatík, taky s praporky a vlající naší vlajkou na zádech. To ale nebylo 21. srpna 1968, ale o pár dní později, když nám unesli Dubčeka. Hektická doba, zoufalství, zrazené naděje.

Dnes je 24. srpna 2011. O 43 roků později. Připomínač mi napovídá:

„Nezapomeň, dnes má narozeniny Tvůj synovec Petr!“

Je to tak. O tři dny později se přece jen vyklubal. Šok z tehdejší zrádné okupace na to neměl žádný vliv. Dlouho se chystající její první dítě byl syn. To bylo radosti v rodinách. A radostí nám zůstal doteď. Bohužel, už jediný žijící synovec. Proto mu do dalšího života přeju životní štěstí a držím palce jako nikdy nikomu dřív. Přeju si, aby to tak zůstalo hromadu let. Dělá nám radost, ať to tak zůstane. Jeho mamince, mojí sestře, děkuju za jeho život. Moc děkuju. A blahopřeju.

Teta Kitty