Jak Pepíno málem zůstal neostříhán

Je sobota po hektickém i bolestném pracovním týdnu…

Proti mému předsevzetí ještě naposledy přibyly do domu červené papriky. Čeká zde záplava rajčat a další dvě barvy paprik, čínské zelí, ferenony a hodně zralé hrušky.


Jablka už jsem zpacifikovala – na uskladnění jsem naložila na lísky a dala do chladna a temna, čímž mi odpadla robota s jejich zpracováním. Další už jsem vymyslela – ta, která jsou nějak narušená, postupně dodám králíkům a slepicím. Po půlce na kus, to bude na tři dny a vyloučila jsem tím vosy doma a jejich zpracování.

Ještě v tom objevitelském a rozhodném duchu jsem postřehla, že Pepíno táhne ven na dvůr štokrdle. Na dotaz, co s ním bude dělat, jsem uslyšela:

„Jdu na hrušky.“

Jelikož vím, že hrušky už skoro hnijí zavřené v hrnci, aby na ně nemohly vosy, a další nejsou, nebrala jsem to vážně. Ale přece jen mi to nedalo. Než se přezul naven, stačila jsem zaznamenat, že přece jen stěhuje to štokrdle ven. Zase dotaz a zase nejasné:

„No říkal jsem – na hrušky!?“

To už jsem vyletěla z dolní kuchyně, nadechla se a začala ze sebe chrlit:

„Tak bacha!Křičící Řekla jsem ti, ať mi sem už další ovoce netaháš. Odteď už budu zpracovávat jen to, co mám tady na lečo. Nic ovocnýho mi sem netahej. Řekla jsem!!!“Křičící

Koukl, dopřezouval se a začal vysazovat štokrdle zpět nad schody. A slyším:

„No když né, tak né!“

V tom okamžiku jsem v jeho rukách postřehla zastřihovač a ruční holicí strojek. Blesklo mi hlavou, že jsem při snídani mluvila o tom, že bych mu ráda zastřihla vlasy na krku. Měl je tam už jako pudl. Všimla jsem si toho vždycky, když jsme někde byli a nemohla jsem se do toho dát. Dnes to bylo domluvené. A už se dekoval, že teda néééé!S vyplazeným jazykem

Rychle jsem lapla stoličku a donutila ho vynést ji na dvůr. A už se stříhalo. Málem jsem proto svého nejzarostlejšího neostříhala. Protože pro duševní i tělesné zdraví jsem se rozhodla, že už žádné ovoce nezavařuju, další zeleninu nekrájím a nesuším. Ráno jsem vyhodila už dva dny sušené plátky jablek – na sušicích platech se rozpařily, ale usušit nešly. Všude plno mušek. Při snídani mě píchla vosa. Řekla jsem si: DOST! Už chodím jak žebrák, bolí mě záda a ledviny, všude roje mušek, jak nestíhám. Ode dneška…

A je to. Zírám, že to jde. Musí.Mrkající Už jsem byla s nervíky v kýblu, jak mi pořád roste práce před rukama, a nač to všechno pořád. Tak jsem rozhodla a tak to bude. Howgh!Líbající

Kitty