Jsem zase zpět

Milí moji blogoví kamarádi, příznivci a podpůrci…

„Právě jsem se vrátila z hradu“. Přesněji včera z nemocnice, kde se mi dostalo vynikající profesionální pomoci i podpory. Jsem sice už o druhé bolící koleno chudší, ale dostalo se mi jiného. Začala jsem mu říkat láskyplně „kopýtko“, protože původní tvar kolenního klubu už vůbec nemá. Konce nejsou kostěné, ale kovové. Snad život s ním bude tak snadný jako s tím prvním. Hlavně že už jsem doma.


Hrnou se mi sem dotazy kdy už… Včera jsem na svůj blog ani nenahlídla. Sotva jsem stačila vyřídit mejly. Po přepravě autem jsem byla pořádně ztuhlá, protože Pepíno zkrátka musel koupit můj toustový chleba pro dietu a ještě dvě věci a já tuhla a skřípala zubama. Protože po čtrnácti dnech lenošení na lůžku jen s občasnou hygienickou nebo potravopříjímací procházkou toho bylo najednou moc. Jenom jsem zpracovala králíka, který mě bude v dalších dnech živit a už odpol jsem zalezla do betle. A to mi hned na uvítanou nákuk na PC zkomplikovala tabulka, že už jsem den bez ochrany „avast!“u. Hledala jsem pomoc a netroufla jsem si proto ani něco zde dělat, dokud to neodstraním. Ještě odpoledne jsem se jí dočkala a od té doby počítačově a blogově žiju.

Od rána jsem nabírala gify, které zpestří moje články – doufám, že konečně ožijí i jinak. Doteď mám rozpitvané dva králíky a slepici, už nám to přerůstalo a slípka nenesla a nenesla. Ale čo to trepem, už jsem zase u technikálií. Přes poledne si musím lehnout, ale už jsem zde a plánuju, co prvně. Z nemocničního pobytu mám čtrnáct článků nejen o operaci, jak už to tak u mě je. Budu je sem dávat podle sil, času a zatížení. Tuším ale spolehlivě, že z napsaného ještě vytěžím dílčí náměty a třeba sem napíšu i nějaké poslední poznatky.

Proto pro nákuky – ještě vydržte. Všechno bude. Až začnou padat články, tak tento informační zmizí. To už budete vědět, že jedu dál, že se všechno dobře podařilo, že se těším, až zase najedu do normálních kolejí. Jen jedna skutečnost mě hodně překvapila – ač jsem neměla wifi připojení nikde v nemocnici, na blogování jsem ani nevzdechla. Kupodivu to šlo. Pár perných dní jsem byla ve spojení s některými z vás, kdo mi dali telefony. Při mém tarifu 6 kaček na minutu kdykoliv v týdnu a do všech sítí i na Slovensko jsem si omezení nedávala. Kolikrát ještě budu měnit koleno, ne?S vyplazeným jazykem Na účet od 02 jsem zvědavá jen potud, o kolik to přeleze tisícovku. Ale jak už jsem řekla – kolikrát…?

Tak lásky moje blogové, už víte, proč zde hned nepřibyly všechny postřehy a zkušenosti, vykukoviny atd. Prosím – vydržať. Navíc – jak asi tušíte – ty z vás, co se ještě štulísají na bolestivých kolenou, budu lámat, abyste už přestali odolávat strachu z operace. Moje nemocniční dvojče z Pokojovic do 77 let odolávala hrozícímu prstu ortopéda, až ji bolesti a nemožnost pohybu přivedly na oddělení ortopedie v Třebíči, kde kolena opravdu umí. A ať mě třeba admini smáznou – ortopedie nemocnice Třebíč je pro nás oba JEDNIČKA. Nejen doktoři, ale celé oddělení jako „jeden muž“, ač jsou v poměru pohlaví tak půl na půl. A nic se nestalo, že tam sám velký šéf nebyl. Dělal mě doktor Martin Skládal „a kol“, jak to na operačním sále je, a nemělo to chybu. Po celý pobyt to nemělo chybu. Pacienti nepocítí chybějící finance. Ale safra, zase jsem se zakecala. Vykrádám si náměty napsaných článků a to bych neměla.

Kdo jste dočetli až sem vězte, že jste mojí oporou, že vás potřebuju a že to byl ten nejlepší počín, kde moje oko náhodou spočinulo na čemkoli, co se týkalo blogování. Moje spolupacientky nechápaly, jak je možné, že své přátele z blogu, se kterými jsem si volala, fyzicky neznám a přece jim stojím za to, aby se se mnou „mrzákem“ tak hezky kamarádsky bavili. Navíc – já stará bajadéra i ten druhý na konci drátu to s léty měli podobně. A tak jsem jim práskla adresy vás, svých kamarádů, aby si početli, co dává blogování „staroušům“. Je vás pár mlaďochů mezi námi, ale vím, že slovník a nadšení máte stejné jako já. I když nás v našem věku už ledacos dostihlo – máme spřízněné uši, které nás vyslyší. Máme srdce, která nás pochopí a podpoří…

Už teď je mi líto, že tento článek musí ustoupit běžnému životu mého blogu. Ale ono je to vlastně dobře. Bude žít dál a okomentování současných obtíží a nucené přestávky zapadne v zapomnění. Nebo ne?Mrkající


Kitty

P.S.: Jako obvykle přípodotek: články sem budu dávat tak, jak je mám psané „životem přímo tam“ a v druhém gardu tak, jak si řeknete nebo jak vyplyne z komentářů či dotazů. Takže je možné, že občas budu v článku v přítomnosti a u novějších ještě v minulosti. Nelogické? Dny příští přinesou, jak to bude a kdy které téma hodím na blog.

Kitty