Sakra šufle!

V nemocnici se starožitnými pokoji a starožitným nábytkem jsem dostala starožitný kovový stolek…


Přesně tak. Dostala jsem kovový stolek, u kterého nejde dobře zasunout kovové štufle. Jdu požádat o výměnu za jiný. Odpovědí je mi pokrčení rameny. Zdravotní bratr mi s omluvným úsměvem špitl, že náhradní nemají.

„To víte!?!“

Tuším, že tento klumprd bude zdrojem extrémně zvýšeného krevního tlaku, se kterým v posledních dnech dramaticky bojuju. Stresová odezva, málem mě doktorka na operaci nepustila. A určitě bude zdrojem zlostných úsyků. Do šuflete se zprvu nešlo vloupat a po vytržení se nedalo zavřít. Šufle našikmo se nechtělo už hnout. Párkrát jsem je rvala silou než jsem přišla na to, že je musím potlačit dolů a pak viklat silou, až se zvednutím dostane do svých kolejí. Vrcholem představení bylo, když si sestra přišla pro podepsaný formulář souhlasu s operací. Měla jsem ho v zavřeném šufleti. Vzala jsem za ně ve snaze je vysunout – a před zraky sestry jsem vylila čajík, stojící na stolku. Louže čaje vplula pod celý formulář a dobře ho omočila. Tak ať! Mají blbý šuflata, tak mají i mokrý papíry!Křičící Prostě jsem v začátcích boje se šufletem hned všechno neuhlídala.Mělo to ale pokračování.

Nedalo mi to. Přece nějaký blbý šufle mě nebude prudit! Ještě to rozšklebené jsem si je vyfotila. A dala se do zjišťování příčiny. Podařilo se mi je vyndat a šátrala jsem po střevech stolku – nic. Zpět už to zase nešlo dát. To už se do akce zapojila sousedka Marie, taky ženská od rány. Zjistily jsme, že šufle mělo zarážku, která je ale ulomená a dovolila šufleti vysmeknout se z vodicích plechů. Teď je držel jen předek. Pořád se mu propadal zadek. Napáčení silou dostalo horní plechy nad vodicí prolisy. Najednou šuflátko srovnalo úhly a začalo chodit. Docela lehce. Bylo zřejmé, že soustředěnému úsilí dvou nasejřenejch hladovejch ženskejch neodolá ani kovový stolek.Křičící


Toto prožluklé šufle štvalo i předešlou pacientku a počítám že i řadu dalších před ní. I zde proběhlo známé pokrčení ramen.

Pořád říkám – je to v lidech. Stačil by pohled odborníka, drobný zásah, zručný pohyb a bolestivé místo oddělení mohlo být sprovozeno ze světa. Teď to byl můj zdravý dopal a společná akce ženiček a ocelové šufle chodí jako po másle. To všechno za pět minut. Žádné náklady, vícenáklady ani drahý materiál to nechtělo.

Mým heslem je: každý den jeden dobrý skutek pro ostatní lidi. I kdyby se jednalo třeba o zvednutí papírku nebo odhozené krabičky od cigár. Dnes byl nemocniční shon a stres, na dobrý čin jsem ani nevzdechla. Až večer. Štvala mě pořád puštěná televize se spoustou reklam – a to šufle! Teď mám splněno. Spravené šufle. Paní s ortézou při prasklém obratli se taky zapojila a v ty pracovní minuty na bolest zapomněla. Pořádné naštvání strhlo k činu i ji. Na rozdíl od zaměstnanců tohoto oddělení. Byly jsme jako dvě vosy kutilky.

Snad nás nespokojených a naštvaných bude co nejvíc. Zlaté české ručičky v nemocnici nemají co dělat a tak koukají kolem. Drobnou opravou si mohou splnit ten „jeden dobrý skutek denně“. Pro druhé.


Kitty