Už!

Na pooperační JIP jsou přísně sledované základní tělesné funkce. Proto tam jsme, aby se pooperační doba využila k ideálnímu nastartování procesu hojení rány…



První dva dny jsme byly napojeny na různé kapačky s mixem léků, abychom se cítily dobře a ani v náznaku netrpěly bolestí. Už tehdy sestry sledovaly, kolik čaje vypijeme. Prý máme vypít co nejvíc, aby se rychle vyplavily působky anestézie. Prakticky sestra rotuje s litrovou konví nechutného čaje, jakoby smyslem jejího života na JIP bylo připomínat, že pořád ještě málo pijeme. Pro každou sklinku se musím převalovat z méně bolestivé polohy do horší. Zákonem schválnosti jsme obě „dvojčata Marie“ měly stolky vlevo, ač renovovaná kolena byla pravá.

Druhý den jsme se obě daly do pití první ligy. Lemtala jsem tu nechutnou vodu z ponožek přes moc, se slzami bolesti v očích. Asi tušíte následek. Podložní mísy k ulehčení od moči už mají pomalu stejnou frekvenci jako kdysi u požáru na dědině – po trochách, po konvičkách a vědrech, ale furt, řetěz hasících se nezastavil. Sestra ještě pořád sleduje porci odpadů. Ovšem jen tu tekutou. Hutná složka tělesného odpadu pořád nic. Nástupní ponižující procedura s nálevem neměla kýžený výsledek; když násilí, tak i od mých střev. Když zatlačím na míse, protože se mi zdá, že „už“ – ozvou se pouze trouby z Jericha.

Třetí den na JIP už plyny nabíraly kadenci Montiho čardáše, pevný výsledek ale pořád nulový. Ráno už povolená první vycházka – a kam jinam než na WC!S vyplazeným jazykem Napoprvé neplatný pokus. Oběd už jsem třetí den dala do sebe celý, abych měla z čeho jít. Kolem druhé odpoledne už jsem v sobě cítila poctivé pštrosí vejce. Než jsem tam s ostrahou sestry došla, střežila jsem si prdíky. To aby mi všechny vespolek podpořily dobrý konečný výsledek. Na druhý pokus už se zadařilo, tento pokus byl už platný. Na odpolední vizitě jsem vítězně vztyčila paleček a nahlásila: UŽ!Smějící se

Jen drobná odbočka o tom, jak jsou různé části těla různě důležité v čase. Můj bráška jezdil na vojně v cyklistickém oddíle Dukly Brno. Ten říkával:

„Prdel, to není žádná sranda! Prdel je vážná věc!“

V těch dobách ještě nebyly čapáky vypolstrované jako dnes, tam bylo důležité mít tuto svíranou a mletou část těla v dobré kondici, hlavně u mužských. U závodníka to byla hodně důležitá věc.

A zde na JIPce i to úspěšné snesení pevného vejce (o tom vejci dále samostatný článek) byl důvod k oslavě. I když to byl malý začátek. Ta kolona zašprclého pevného tělesného odpadu se potom těžce, po kouskách, rozjížděla. Výrazněji pomohly až švestičky od Hujera. O tom taky článeček dále. Různé věci jsou různě důležité v čase. Howgh!

Kitty