Vrzavá postel

V prvních dnech po výměně kolena jsme se pořádně nevyspaly. I když jsme měly výhodu: kolenáři se mohou převracet a vrtět podle potřeby. A taky o tom to je…





Od nástupu se s vámi všude stěhuje i vaše postel. Máte-li štěstí na novou, tichou nebo udržovanou, je líp. Moje byla jen decentně vrzavá. Léky utlumená jsem se moc nemrskala. Jenže postupně se k k vrzavému „f“ přidalo křížkované „cis“ a nakonec se zvuk vypracoval k zoufalé ostré fistulce.

V prvních dnech po operaci už jsme byly pořádně oležené. Noci byly bezesné, pořád jsme čekaly, až se nám podaří zavřít oči. Mohly jsme na posteli rotovat, to jo. Ale zase to mělo jednu pořádnou nevýhodu. Jen v mém případě. Předpotopní kovová postel dobře zvládala moje kila, ale začala se víc a víc rozvrzávat.

Přes den cvrkot nějak neumožnil větší povědomí o vrzavých zvucích. V noci to byla jiná. Nemohly jsme pro bolest a otlačené tělo pořádně zabrat. Paní občas při zdřímnutí chrupla; jenže se uslyšela a bleskově se probrala. Já jsem měla tu vrzavou postel. Souzvuk jejích tónů nebyl zrovna ideální. Při zvýšené frekvenci mých přehozů ze strany na stranu v polospánku zazněla vrzavá uši drásající fistulka a taky mě probrala.

Ode dne operace po celý týden jsme pořádně neusnuly. Na konci každé víceméně promrskané a probdělé noci jsme únavou usínaly ve dne. Přesněji řečeno, upadaly jsme do nevědomí. K ránu jsme většinou obě zabraly. V nejsladším spánku ve tři čtvrtě na pět „ťuk a prásk!“ – rozletěly se dveře, zaplála ostrá světla a uslyšely jsme: „holky, teploměry!“ A na odchodu sestra pronesla: „hygiena!“ V nelidském čase na JIP se od nás čekalo, že se podle situace umyjeme žínkou v lavóru vleže, zbytek dokončily sestry. Později rychle samy vsedě u umývadla. Mezitím sestry přestlaly postel. Hororózní ráno!Křičící

Na JIPce spánkový deficit nebyl tak zlý. Ale na pokoji – otlačené až rozlámané jsme se přes den nutily preventivně drandit po chodbě. Přes den člověk upadl do dřímoty, spánku až bezvědomí a trochu se prospal. Večer se koukalo na telku (samá reklama, při přepínání jednou nefungoval volič, jindy neznámé kanály nás prudily). Nakonec jsem ve stále se zkracujících se intervalech vypínala zvuk nebo celou vypínala s vyjádřením „ticho léčí!“ Když telka nic, já jsem přečetla knížky o Stelle Zázvorkové, Vladimíru Menšíkovi. Teď končím vtipnou knížku Hany Cermonové „…nebo to tady podpálím“. Jedna knížka lepší druhé. Jednou jsme si udělaly povídací večer a ta pitomá reklamní telka nám fakt nechyběla. A pak nadejde noc!

Tableta na bolest večer – co kdybychom nespaly kvůli ráně? Na JIP pořád někdo žádá mísu, někdo sténá bolestí, chlapi řežou do tvrdého. Sestřičky dohánějí tisk operačních zpráv pro doktory, telefony; zuní to tam celé noci. Na JIPce se to dá pochopit, stejně jste pod vlivem tlumicích léků. Proč ale i pro nás nevyspalce platí tak děsivá vstávací hodina na normálních pokojích? Prý – provozní důvody. Od zhruba pěti hodin se čeká na vizitu do osmi hodin, světla svítí naplno jako vánoční stromeček, při nich se usnout nedá.Plačící

Ale přesně ve dni, kdy mě propouštěli, měla být velká valná hromada sestřiček a vedení s jedním bodem: i provozně zbytečně brzké vstávání. Sestry prý to zvládnou, i když přijdou o hodinu později. Dlouhodobě byly připomínky pacientů dvě: chyběla jim televize a hodně brzké vstávání. Telky už jsou bezplatně na všech pokojích. Pravda – jen ty malé. A stejně jsou většinou pro zlost. Není na nich moc vidět a samá reklama. Zbývá zlý bod 2: posunutí vstávání pacientů. Zvládnout se to prý dá. Jak to dopadne nevím. Vře to tam. Jen doufám, že po očistné diskusi zainteresovaných zdravotních pěšáků a vedení neuvidí sestřičky pokrčení rameny: nejsou peníze. Já ale za tímto konkrétním problémem brzkého buzení a pak dlouhého čekání nevyspalých pacientů na vizitu jaksi ty kačky nevidím. Ale co – změny o Pražském jaru ani zlidštění mnohého po roce 1989 se taky nerodily shora, ale zdola! Držím si palce: coby pacientka a asi i sestřičky bychom uvítaly, aby byl slyšen a vyslyšen jejich hlas. Z mého pohledu ty tři hluché ranní hodiny se dají posunout. Z mého pohledu! Z technického hlediska podle sestřiček to problém není a snad zaváží i připomínky zbytečně brzo buzených a nevyspalých pacientů. Vizita pak proběhne za minutu nebo se vůbec nekoná…

Až sem mě zaválo téma o vrzavé posteli a nevyspání. Nevyspání byl asi ten oslí můstek – to byla fakt „doba života těžkého“. Ještě dnes nemůžu v noci někdy zabrat. Ale to už je zase jiné téma.

Kitty