Kopýtka

Jak souvisí kopyta s rubrikou Střípky z výměny kolena? Přes kopýtka…


Jako malá asi osmiletá holčina jsem byla úplně umanutá za koňmi. U nás v JZD měli dva páry bílých kočárových koní. Byly to kobyly. Po válce je JZD nějak získalo, jenže do té doby tyhle střihounky opravdu běhaly v kočáru. Žádní pokojní senožrouti to opravdu nebyli. Na starost je dostala Milada. Taková šlachovitá, spíš chlap. A ta je vyučila! Nebudete pořádně tahat? Že ne? Byla jsem svědkem.Překvapený

Každý pár těch bílých blesků zapřáhla do těžkého žebřiňáku a davaj! Honila je po Lysicích i okolních lesích tak dlouho, až se samy zastavily. Ony kobyly – zvířata inteligentní – si to velmi brzo uvědomily a postupně se naučily praktické práci.

A tyto dva páry jezdily kolem nás pro „zelené“. Milada asi viděla moje okouzlené oči a nenapadlo ji nic lepšího, než že mi občas jednu z páru s lehčím vozem půjčila ke kočírování. Jely jsme lesem, pak polní cestou mimo náš městys, ona přede mnou. Cesta to byla bezpečná, koně už klidné. Jely jsme tak párkrát, ale prostě koně měly špatnou historii. Jasně – domákla se to maminka. Tenkrát mi v hrůze z toho, co takový koně by mohlyKřičící nalátala nebo se aspoň ukrutně zlobila.

Proč mě tato historie napadla právě dnes? Jako ta malá jsem si v okouzlení koňmi hrála na to, že jsem kůň. A ten má kopyta. Musela jsem je mít taky. A tak jsem si tajně na boty uvazovala kostky, i v rukách jsem držela kostky a připadala si, jako bych měla svá koňská kopyta. A dnes?

Už svoje „kopýtka“ mám. Jsou to kolenní náhrady, které mi taky připadají jako kopyta. Jsou kovové i plastové, ale to mi nevadí v pocitu, že je konečně mám. Na stáří se mi splnilo, co jsem jako malá pracně tvořila. Mám svá kopýtka. A že jsou jinde než je mají koně? Asi proto, že nejsem kůň!Mrkající


Kitty