Mlíko jak ho určitě neznáte

Něco z doby pobytu na rehabilitaci. A to mlíko? Takto ho snad nikdo neznáme…

Je to příhoda z mé nedávné rehabilitace v nové budově třebíčské nemocnice. Nakonec jsem taky koukala jak ta modelka na obrázku. Poslyšte a suďte.

Nová budova má v přízemí vrátnici, lékárnu, recepci a další prostory. Nad ní, ve druhém nadzemním podlaží, je rehabilitace a infekční a taky další prostory. Ještě výš je dětské, nad ním porodnice a tak dál. Na rebabilitaci jsem byla já a na dětském pečovaly sestry o děti. To je výchozí situace.

Byl už večer po půl sedmé a my dvě v pokoji jsme soustředěně sledovaly v telce Prostřeno. Náhle jsme uslyšely silný mužský hlas, který v interkomu zahalekal:

„V budově byl vyhlášen stav pohotovosti. Vyčkejte dalších pokynů!“

A dost! Venku už bylo přítmí, nějaké zakouření jsme pohledem nezaznamenaly. 77letá babi zůstala na posteli jako zkamenělá, hlava v šoku mezi rameny, nemluvila. Já mám zkušenosti z poplachů v učilištním internátě a tak jsem začala jednat. Probrala jsem babi a pokyny jsem ji naváděla k činnosti. Sledujte, co jsme všechno udělaly ke své záchraně a jak to nakonec dopadlo.

Prvně jsem vyhlídla ven z pokoje. Bylo nás takových víc a jen jsme po sobě koukali. Vidět něco zvláštního nebylo. Elektrika a klimatizace šla, žádné zvláštní zvuky uvnitř ani venku. Došla jsem po chodbě na dohled recepce i doktorského pokoje. Nikde nikdo, u telefonu sestra bez pohybu. Vrátila jsem se a začaly jsme se připravovat na evakuaci:

– rychle se napít a zapít léky, jít na velkou
– obléknout venkovní oděv, ponožky, boty pod postel
– do podprsenky občanku a pár korun
– do koupelny gumové cvičební pomůcky, aby nehořely v pokoji, zavřít okna
– nachystat si teplé svrchní oblečení
– naposledy jsme s lítostí vypnuly televizi, kde vrcholilo Prostřeno
– a čekat na pokyny.

Seděly jsme nachystané na postelích teď už obě. Poslouchaly a uvažovaly, co se mohlo stát. Mně projelo hlavou: je středa, to se houká na sirény. Třeba v nové budově potřebují prověřit evakuaci „mrzáků“ s berlemi a na vozících. O rozsahu celé akce jsme neměly žádné informace. Pořád nikde nikdo, sestra u telefonu nevěděla nic. Musela tam čekat, aby… kdyby…

Nakonec nám otrnulo. Pořád šla elektřina, pořád jela klimatizace, pořád žádné zvláštní zvuky ani kouř, nic. Zapnuly jsme potichu telku, to už bylo Prostřeno dávno pryč. Pořád ještě jsme čekaly na pokyny. Pak mě to nedalo a po dvou hodinách jsem se šla ptát k sestře u telefonu. Nic nevěděla, další lidi nikdo nikde. Přesto už k mým odcházejícím zádům za pár okamžiků dolehlo:

„Volala jsem do velína. Na dětským daly sestry do mikrovlnky mlíko pro děcka a ono se připálilo. Hlásiče jsou asi hodně citlivý…“Zamračený


A dost. Až tehdy jsem na chodbě ucítila stopy připálenýho mlíka. Mimo tuto informaci jsme po zbytek noci nedostali žádné odhlášení poplachu. Ona sestra pak obešla pokoje s touto informací. Ukončení poplachu jsme se oficiálně nedočkaly. Až ráno při vizitě se paní primářka omlouvala a slíbila, že prověří zpětnou vazbu poplachu.

Evidentní bylo, že „zahoření“ bylo zlikvidované a tím to skončilo. Jenže jaksi zapomněli na odhlášení, případně vysvětlení příčiny poplachu. Je jasné, že by měli potíž s formulací přesné příčiny („připálilo se nám zde mlíko pro děcka“)S vyplazeným jazykem, ale oficiální odhlášení co nejdříve mělo zaznít. To se nepovedlo. Mělo by to přijít do zápisu o mimořádné události. Aby stresovaní pacienti neseděli oblečení dvě hodiny pro nic za nic.Plačící

To bude zase voda na mlýn prudiče z Ostravy! Něco se nepovedlo, o tom bych se neměla šířit. Jenže on zde neseděl v napětí dvě hodiny, oblečený na ven. Nezaznívaly úvahy typu: je zde hodně budov, někam nás zavedou a pak spojovací tunely zavřou, abychom se neudusily; musíme po schodech s berlema, na výtahy se raději nebudeme spolíhat; atd. atd.

Mám zkušenost – jako střípek z pobytu na rehabilitaci. Trošku zabolel, ale celek to neohrozilo. Naštěstí.

Kitty