Mám a užívám si bohatství

Článek asi zklame běžné hledače pokladů…



Co asi. Určitě zklame, hlavně lovce zlata v domech cizích lidí. Informuju zloděje, násilníky a úživníky, že u nás je v této oblasti pole neorané. Protože teď a tady bude řeč sice o hmotných, ale nijak ziskových hodnotách.

Vím, jaké zlatíčko mám ve svém Pepínovi. A teď i v naší malé křížence Betty. Jak vidno, z toho cizímu žádný znatelný prospěch nekyne. O Pepínovi zde mluvit mám nadále zakázáno. Takže k němu jen tolik – je zlatý a můj, zvolil si mě už hodně dávno… ale o něm vlastně nesmím mluvit, už mlknu. A Bettynka? Už se lepší, zvykla si na drobné nepohodlí. Ona to rychle zapomene a bude všem dobře. Asi, snad.Smějící se Tak dál.

Vy stálí čtenáři víte, že jsem loni hodně zredukovala nadváhu. A já od té doby postupně zjišťuju, jak je výhodné mít dost všelikého prádla a oblečení. Bot se to už dávno netýká – ze známých důvodů si moc nevyskakuju a proto ani netancuju. Stejně jsem na sebe při 121 kilech nenašla botky aspoň trochu atraktivní. Pokusy vybrat si apartnější botičky skončily tím, že se vyšší podpatek (tvaru úzkého hranolu na konci botky) po zatížení mínil úhledně složit pod botu nebo za podpatkem vytvořil netradiční přívažek. Až do konce jsem to pak už nikdy nezkoušela. Nebudu mít doma sice trendy společenské, ale zničené botky, né?S vyplazeným jazykem A už jsme u toho.

Mám skříně a přihrádky, kam si dávám různé prádlo a oblečení. Jenže do nedávné doby mi ty skříně prováděly nepěknou věc. Co jsem tam dala se postupně v čase i ve hmotě menšilo a měnilo. Prádlo se sráželo valem a jiné věci se zase třeba vytahovaly nebo se přímo trhaly při pokusu je oblíct. Už jsem taky v čase řadu věcí poslala na charitu, protože jsem usoudila, že stav bude „na věčné časy a nikdy jinak“. Naštěstí jsem se mýlila. Šifonéry a sklady ještě pěkných, ale zkrátka nenositelných věcí teď vydaly své poklady.

Jsem šťastná důchodkyně a tak můžu využít odložené. Prádlo už většinou nejde vrátit zpět. Až na pár drahých, na míru šitých věcí. Už sice nejsou přímo na míru tehdejšího těla, ale omezeně jsem je do šatníku vrátila. Stejnou možnost zjišťuju u řady jiných věcí. Zkrátka, co se mé tělo zmenšilo, už zase můžu používat prádlo velikostí, které byly natištěné u nové věci. Ještě že jsem vzala na milost skříně a přihrádky a nevyhodila je. Už zase fungují jak mají. To je cenné zjištění, co říkáte?

Dokonce jsem zjistila, že dokážu na sebe nakupovat nové věci. Dělá mi radost si pořídit kvalitní věci. Při nákupu nového přírůstku už plánovitě vyřadím aspoň dvě staré a ztahané věci. To se mi to teď plánovitě a radostně rozhazuje!Mrkající

Dokážu o tom dokonce psát! Já – mlčenlivá a tajnosnubná! No popravdě – moc se mi to nedaří. Už dávno mám morální „stop!“ na informace o Pepínovi a přece mi sem tam o něm něco unikne. MrkajícíJenomže uznejte – mlčenlivá a tajnosnubná blogerka, to nejde dohromady s událostmi, o kterých je prostě „nutné“ psát. Staly se a můžou pobavit i poučit druhé. Nehledě k tomu, že si dodatečně jsem schopná připamatovat na základě napsaného, jak to „tehdy“ bylo. No vlastně, jak to drobně skutečně bylo, než jsem si událost vyšperkovala autorskou licencí. Joj, už je zde zase zmínka o cennosti. Jenže takovou když ukradneš do zastavárny na rohu nedáš!S vyplazeným jazykem

Ještě další cenná a proteď už poslední věc. Život je radostnější, když věci fungují jak mají. Když se prádlo nezmenšuje a netrhá. Když skříně a šifonéry ukrývají a pak i vydávají věci tak, jak byly. Stejné velikosti a kvality. Jako bonus teď zjišťuju, že některé jsou postupně dokonce větší, než jsem je vnímala dřív. Volnější odění najednou svobodně vlaje tam, kde stejná věc dřív praskala ve švech. Teď jsem jen zdravě štíhlejší. Takový pocit není k zahození.

Nezlobte se na mě vy, kdo to tak už léta nemáte. Taky jsem to takto měla. Moje zmenšující se poklady jsem ukládala do temna, už mi nemohly přinést radost ani užitek. V dnešní těžké době se moje poklady vynořují. Dokonce je úspěšně hledám. Takové bohatství nepotěší zloděje. Mě ale těší. Chápete to? Jsem normální? Uvědomovat si hodnotu starších věcí a dokonce je uvádět znovu do oběhu? Jako šťastná rentiérka si to můžu dovolit. Co dovolit – v době krize je to jedna z rozumných cest. Myslíte si to taky? Úžasný

Kitty