Akce „Kulak“

Musím napsat o svých pocitech z četby o akci „Kulak“, o nepochopitelné a neomluvitelné zvůli komunistické moci…



Koho to zajímá, má zde pramen o jedné etapě života naší republiky. Je to kniha Miloslava Růžičky: VYHNANCI. Akce „Kulak“. Zločin proti lidskosti! Vydal ji autor v roce 2008 za finanční podpory kraje Vysočina.

A možná ještě jeden pramen, který obsahem souvisí s akcí „Kulak“.
Navara, Luděk – Kosáček, Miroslav
Mlynáři od Babic. Nová fakta o osudovém dramatu padesátých let. 1. vydání
Vydavatelství HOST, Brno 2008. 334 s., fot.

Smutek, zlost a rozhořčení mě zaplavuje při četbě o zločinech proti lidskosti, které se staly v rámci akce „Kulak“ z padesátých let v Československu. Jsem letitá, ale naštěstí nemám osobní zážitky z té doby. Proto jsem využila nabídky pamětníka a půjčila si od něho jmenovanou knihu. A teď se pracně prokousávám autentickými příběhy zvůle. Nebojím se říct přímo zločiny proti lidskosti, jak to vše pojmenovávají přímí účastníci nebo jejich rodinní příslušníci.

Jsou určitě další publikace o této době a zločinné praxi likvidace nejlepších zemědělců na venkově. Jen proto, že si po převratu komunistická strana nárokovala zapojit zemědělce do Jednotných zemědělských družstev. V řadě tehdejších „hurá akcí“ nebyla zdaleka jediná. Postihla však elitu zemědělských odborníků, nejlepších z nejlepších na vesnicích. Jen proto, aby združstevňování vesnice proběhlo masově a hned.

Vlastníci zemědělské půdy do 50 hektarů byli velikou silou ve venkovské zemědělské praxi. Pro záměr zakládání JZD byli nebezpeční tím, že svoji práci dokonale znali, měli velkou rodovou tradici a v té době už i potřebné moderní stroje. Nehledě na obrovské pracovní nasazení celých rodin a rodů při obdělávání svého zemědělského majetku. Ale odmítli se zúčastnit na akci, kde by dopláceli na ostatní družstevníky, kteří vesměs neměli půdu, tradiční majetek zkušených zemědělců a jejich praktické zkušenosti. Viděli špatnou budoucnost záměru v tom, že „všechno mělo být všech“, i těch a hlavně těch, kteří neměli majetek, tradici, zkušenosti a hlavně byli do celé akce bezhlavě tlačeni podle „sovětských“ vzorů“.

U nás v té podobě, v jaké se to tenkrát dělalo, nemělo založené družstvo bez majetku a vzorů nejlepších sedláků šanci. Proto se vygenerovala praxe „likvidace kulaků“. Nechceš do družstva, všechno ti sebereme, zablokujeme účty, nesplníš nesplnitelné povinné dodávky – jsi „škůdce pracujícího lidu = kulak“. Zaplatíš mastné pokuty za každou nesplněnou dodávku. Když nezaplatíš, protože nemůžeš, když už ti všechno zabavili a ukradli – půjdeš do vězení.

Soudní praxe byla taková, že už předem STB a straničtí pracovníci okresů dodali soudu vypracované rozsudky s tím, že mimo uvěznění propadl majetek vlastníka a často všech členů rodiny, dále byli bez soudu přesídleni do pohraničí do rozpadlých hospodářství, kde velmi často neměli ani základní možnosti ubytování k přežití. Jako kulaci nedostali potravinové lístky, nesměli se už nikdy vracet do své usedlosti, ba ani do vesnice nebo na hřbitov ke hrobům svých rodů. Zvůle se nezastavila ani před jejich dětmi. Byly vyhozeny ze školy nebo se nedostaly na kvalitní školy, musely s rodiči pracovat na nejtěžších nádenických pracech v určených hospodářstvích daleko od domova. Na vojnu se synové dostávali do praporů PTP…

A to všechno jen proto, aby do družstva vstoupili všichni z vesnice. Nejkvalitnější hospodáři, kteří odmítli vstoupit, byli vzorově likvidováni, aby vesničané dostali strach z perzekucí a do družstva vstoupili. K tomu se spojily složky stranické, bezpečnostní, STB i místní aktivisté. Metodou násilného přesvědčování byly popsané metody, k tomu vyhrůžky, hledání záminek i přímé násili. Všechno propočítané na efekt s cílem získat majetek, dobytek a moderní stroje zadarmo spolu s tradičními zkušenostmi nejlepších hospodářů. Získaní členové družstva bez motivace hospodařili v nejlepších statcích, s nejkvalitnějším dobytkem a stroji, lesy a podnikatelskými výsledky za vedení stranicky dosazených lidí do vedení družstev. Stroje padly do Strojních a traktorových stanic, odkud si je družstva najímala na práci (to v lepším případě). Ve velké většině šly moderní zabavené či ukradené stroje hned do likvidace, aby „ti kulaci viděli, že se s nimi strana a vláda umí vypořádat!“ I za cenu, že v družstvu se dělala většina práce ručně!

Opravdu neradostné čtení. Jednotivé příběhy jsou si zoufale podobné. Celé rodiny byly vykořeněné, okradené a vyhnané ze svých hospodářství. Většina se nedočkala nebo nedožila lepších časů. V době povolení perzekuce kolem smrti Gottwalda a roku 1968 se někteří odvolali a měli úspěch při uznání materiálních škod. Ovšem jen některým a částečně se podařilo aspoň nějaké odškodnění získat. Pokud jim nějaké náhrady byly přiznány, získávali zničené budovy, nefunkční nebo zastaralé stroje v ceně železa, z bytů v jejich domech nemohli bez náhrady dostat dosazené nájemníky. Někteří nemají ani částečně uznané restituce vypořádané. A i když už něco zpět dostali, vykořeněné rody si se získaným majetkem nevědí rady a už ani nejsou ochotni a schopni na polích hospodařit. Chybí generace mladých, kteří nemohli získat kvalitní vědomosti na školách ani pokračovat v tradicích svých úspěšných rodičů. Zde se v plné nahotě odhaluje zločin proti lidskosti na zemědělských vlastnících.Plačící

Teď je jiná doba, jsou jiné metody hospodaření. Je potřeba mnoha odborně vzdělaných lidí, aby dokázali efektivně udržet zemědělská družstva. Do praxe nuceně přichází nové formy hospodaření na půdě i v zemědělském provozu. Systém dotační politiky je kapitolou samou pro sebe, vidíme boje o sebezáchovu venkovského hospodaření v médiích. Kdo chce, může se informovat a poučit o tom, jak se dnes daří zajišťovat zemědělskou soběstačnost. Globální firmy odkoupí ještě fungující zemědělské a potravinářské provozy a pak je v rámci konkurenčního boje zavřou nebo vůbec zničí. A tak bych mohla pokračovat.

Jenže já můžu pozorovat, ptát se, uvažovat. Můžu dělat řadu věcí. Ale z historie akce „Kulak“ vím, že v normálních podmínkách mohlo být všechno jinak. Cesta zemědělského rozvoje byla násilně přerušena ožebračením a vytlačením nejlepších z nejlepších zemědělských odborníků a tradičních vlastníků venkovského majetku. Ať už máme jakýkoli názor na komunistické metody u nás, tato kapitola zločinu proti tradičním vlastníkům půdy je jednou z nejhorších. Nadlouho a někde i navždy zamezila pokroku a radosti ze zemědělského tvoření.

Opravdu těžko se čte něco takového. Mnohé příběhy jsou si podobné jako vejce vejci, jen jména rodů se mění. Takovou zhovadilost mohli vymyslet jen nemyslící lidé, řídící se bezhlavě cizími vzory, bez zvážení škod. Velikou roli v tomto neštěstí hrála závist a zloba, osobní útoky a povýšení nejhorších lidských vlastností do propagované účelové podoby. To ještě mnohde přetrvává – jsme lidi. Ale toto mnohonásobné svědectví bychom měli znát. Aby se něco takového nemohlo opakovat. Docela uvažuju, není-li globalizace jen jinou formou ničení tradic a možností zemědělské praxe. Obávám se, že je. Všechno nemůžu vědět ani v době internetu a svobodného přístupu k informacím. Ovšem zajímat se a dát svůj poznatek na vědomí lidem můžu opravdu svobodně. A taky to tímto článkem dělám.

A zaměření knihy slovy autora? „Čtení to mnohdy není veselé, ve 120 příbězích najdete odpověď na to, co se může stát, když se moc vymkne kontrole a síla se vloží do nesprávných rukou…“

Mimo tuto knihu je ještě možné zastihnout a ptát se u nemnoha žijících pamětníků. Za dobu, co se o tuto tématiku zajímám, jsem nehledaně objevila řadu postižených i pamětníků. Můžu se ještě ptát a ptám se. Můžu být ještě u zdroje. Jak dlouho ještě. A v konečné fázi – k čemu je to užitečné? Možná teď už zásadně k nemnohému, ale vědět a znát i takové věci podle mě patří k lidské vzdělanosti. Proto čtu i o akci „Kulak“.

K tomu už nemám co dodat.

Kitty