Brigáda

U Ruži jsem objevila chlapa. Ten tak krásně píše…


Rolovala jsem v blogu Petra Kukala, kterého zmínila Ruža. Udělala jsem dobře, když jsem mínila poznat ještě dalšího blogera. Klik, klik, klik – a dostala jsem se k článku Koláč pro pošťačku. Krása a lidskost. I zkušenost ze života. Už ho mám v oblíbených.Líbající

To mi připomnělo jednu brigádu. Bývalý muž přišel o práci a našel si další – odečítání vodoměrů. Hrnu se do všeho, vhrnula jsem se i do této jeho práce. První měsíc chodil sám, jen večer jsem mu počítala stavy vodoměrů lidí a organizací, které ten den odečetl. Podle mě to ale šlo dělat líp a rychleji. V té době jsem měla 80 kilo a byla jsem proto vhodná jako pomocnice. Vemte si, že takový odečítač se někdy musí spustit do šachty (co šachty, šachtičky!) o rozměrech tak o sílu látky gatí větší než je člověk v bocích. A ještě se tam sehnout, třeba i do pravýho úhlu, ve tmě, po kotníky ve vodě – no malina. Po čtrnácti dnech jsem se s ním domluvila, že mu budu pomáhat. On si vzal ve všední den obchody a úřady, přece jen byl pověřenou osobou on. A v sobotu a v neděli jsme se vydali odečítat dědiny a lidi v bytech a domech ve městech ve dvou. Únor, zima až praštělo, dva metry sněhu všude. Lahoda.Křičící

Je to taky o práci s lidmi. Ale to by byl celý seriál zkušeností. Lidi jsou doma odpoledne a o víkendu. Nemá každý šachtu venku z budovy a to ještě ji mají ve dvorech, zasněžených zahradách, pod dozorem psa! V zimě byli zalezlí doma, než jsme se dozvonili a doklepali… než se zababušili a přezuli naven… než se dobelhali otevřít… než jsme odházeli sníh z poklopu… než… než… než – prostě čas se natahoval, A to ještě když už jsme natrefili na dobře přístupný vodoměr ve voňavé koupelně nebo ve sklepě, tak babička za zády s krabičkou koláčů, chlap se pochlubil šlihovicí, důchodci si chtěli popovídat, vylíčit své těžkosti s vodou. To se nedalo jen tak přejít. Někde nebyli doma, karta do přihrádky nevyřízených a šlo se tam ještě jednou. Ptaní po sousedech, kde jsou majitelé nebo jestli jim nedali klíče nebo lístek se stavem vodoměru.Nerozhodný

Postupně jsme přicházeli na praktiky a fígle, jak se ke kýženým čísílkům dostat. I tehdy jsem byla perfekcionistka. Oni na obcích jsou takoví důvěrníci vodáren a my jsme jim jejich džob vlastně vyfoukli. Měli to jako bokovku a taky z toho často těžili. Syn jednoho z nich si postavil dům bez jediného kubíku vody na své stavbě a nezvýšil se odběr ani rodičům. Z toho bylo jasné, že rozbitý vodoměr na stavbě kamufloval černý odběr, jištěný dlouholetým odečítáním vody tím „pověřeným“. Datum odečtu bylo známé. A tu co čert nechtěl, místo pondělka jsme tam přišli už v sobotu a on ještě nestačil namontovat vodoměr zpět na vedení a odpojit hadici. No, bylo to perné a po čase se šířily potutelné stížnosti na naše praktiky. Vodárny nám pak měnily dědiny, některé jsme už nedostali. Ale někdy jsme fungovali i jako samaritáni nebo andělé strážní.

V jednom malinkém domečku ve městě Blansku žily dvě už hodně letité sestry. Jedna měla přes osmdesát a byla psychiatrickou pacientkou a druhá devadesátiletá ještě duševně čilá. Postěžovala si nám, jak strašlivý paušál platí za vodu. Čísla jako pro fabriku. A to si obě nechaly dovážet obědy, měly v domku jen jeden kohoutek a před domem zahrádečku jako dlaň, tak 3 x 2 metry. Měly králíčka pro radost, jednoho jediného v kotečku. Jinde nikde nic. Ptala jsem se, kdo jim to tak zařídil. No odečítač, hodný pán. Přišel a ptal se, co mají. Poradil jim paušál, že to tak budou mít výhodnější. A do něj napočítal, že si dvě osoby vaří, mají králíky, zahradu. A asi tři roky to tak platily. Dřív jeden kubík spotřeby. A nám si postěžovaly, že neví, jak dál, když se bude zdražovat. Na vodárnách už mě znali, že řeším a dořeším zjištěné případy – k paní přišel pracovník vodáren, prověřil, zanadával na v*la, který to dělal a paní dostaly vodoměr a za ty zmršené roky penízky zpět.

A to soused hned vedle si načerno postavil luxusní sídlo v zahradě vybydleného domu u silnice. Obrovská hala, po stranách stěn několik bočních pokojů, všude vzrostlé dekorativní rostliny, vodotrysky, obří akvárium… a neplatil nic. Zjistila jsem, že měl „rozbitý“ vodoměr, ke kterému se pro obložení stěn nebylo možné dostat. Ale hlavně – v zahradě byli dva pozorní rotvajleři a nikdy se k nim nedostal žádný odečítač. Nebyli doma, i když psi při příchodu nikde nebyli a najednou při našem příchodu k zahradě za domem se po chvíli objevili. Ony sousedky nám práskly, že jsou doma, že tam bývají už tehdy (v 90. letech) monstrózní párty. Vzali jsme si to na paškál a šli jsme tam čtyřikrát. Jednou se večer svítilo a hrála hudba, tak nás pustit musili, protože s námi šla ta čilá babička odvedle. Byl to papaláš, ale právě ta vyčúranost a drzost mě rozpálila doběla. Musel se k vodoměru probourat obložením, „rozbitý vodoměr“ nechat opravit a dostal napočítán paušál za šest let, co načerno postavil a užíval. A ještě tučnou pokutu, tu jsem si ohlídala.Mrkající

I taková to byla brigáda a práce s lidmi. Obětovali jsme svůj čas a dávali do pořádku, co šlo. Kolikrát jsme šli k lidem víckrát, poštou domlouvali návštěvu lufťáků; chtěli jsme pro svůj dobrý pocit vodoměry „vidět“. U některých lidí nebyli odečítači už léta a my jsme se k nim dostali. V dobrém. Za obyvateli jsme viděli „lidi“ a ne jen čísla vodoměrů a odběru.

Měli i neměli nás ve vodárnách rádi. Za dva měsíce mě přibraly vodárny jako ofic brigádnici a ouřadové museli řešit a dořešit, co za bolístky u lidí jsme zjistili. Pohlídala jsem si to. A měla jsem ze své „brigády“ radost. Něco za to káplo, pomohla jsem svému muži i poradila lidem kolem odběru vody.

Já říkám, že je to v lidech. Práci s lidmi (i takovouto specifickou) jsem měla vždycky ráda. A snažila jsem se ji dělat co nejlíp. Byli jsme písečkem v hladce zaběhaném soukolí byrokracie, práce s lidmi od stolu. Tam jsme byli užiteční. Aspoň pro lidi. Radou a opravdovou pomocí. Člověk člověku.

Pointa? Nebýt jen osobou, rodným číslem, nestarajícím se o nic v okolí.

Kitty