Pokořitelka Betty

Dnes se nám stala zajímavá věc…



Šly jsme pro oběd – já neznaboh a divoška Betty. Docházíme za kaplí ke skříňce s obědníky. Betty pobíhala po parku a najednou se rozběhla dopředu. Na plné kapsle, jedna střela! Po pár krocích jsem uviděla, že tam stojí tři mladé ženy s dítětem. A to bývá kámen úrazu. Dnes jsem ji měla navolno. Tušila jsem, že bude zle, to nestihnu ji usměrnit. Na děti nadšeně skáče. Ale s notným odrazem, sedmikilový chlupatý blesk dokáže povalit i dospělého.

Zasykla jsem nejsilnější signál – přesto Betty zmizela za kaplí. Normálně se buď měla vrátit ke mněMrkající nebo spíš jsem čekala urputný štěkot. Jenže nic z toho se nestalo. Přichvátla jsem a zůstala jsem jako Lotova žena. Dívky koukaly, jak capartka (bylo to děvčátko) hladí Betty po bříšku!Překvapený Fakt, Betta ležela na zádečkách, nožky k nebi, culila se a malá nad ní. Jednu ručičku měla vztaženou nad (zuřivé nezvladatelné) zvíře a nakloněná až k zemi ťuňťala fenku na holém bříšku. Ta ležela jako v narkóze. To jsem ještě neviděla. Nervózně jsem lámala poslední metry o berlích. Přece jen, hlavičku měla blízko její hlavičky. Mohla se zmátořit a třeba chňapnout a bylo by zle. Jenže Betta ležela, culila se a metla ocáskem po silnici. Mamina stála nad nimi nakloněná a chystala se chválit malou klidnou roztomilou psí hračku. Já jsem ji tak doteď neviděla a bála jsem se, že to nevydrží.

Co k tomu říct? Došla jsem a omlouvala se za její divokost. Že jsem na ni volala, když ona letěla přímo na ně. Uviděla jsem udivené pohledy všech. Ony uviděly dobíhající psí střelu. A jen malá zvedla ručičku, Betta udělala „hájí“ a překulila se na zádíčka! Pak uviděly mne – spěchající se strachem, co zase ten semtex v psím kožiše spáchá. Obraz se nezměnil ani když jsem k nim došla. Obě malé bytosti se obtůlaly, dítě škrabalo psíka na bříšku, hlavičce i u pořádných psích zubů. Dva andílci!S vyplazeným jazykem

Pak zazvonil zvonec a pohádky je konec. Zatímco jsem zde vypisovala svůj sen, dole v kuchyni mi shořelo vyškvářené sádlo.Křičící Bylo ho jen dvacet deka vnitřního a kulička tuku z kohouta – žádná škoda. Zatímco skutečnost? Nebylo to tragické, ale docela obvyklé. Ženičky stály, protože ještě nestačily zareagovat. Dítě psa ani nevidělo. A já jsem zrovna došla. Je pravda, že Betty na ni neskákala, protože jsem ji odchytila na vodítko. Ale spustila hluboký ukřivděný štěkot. Zase jsem jí znemožnila si dosyta vyhrát s dítětem. Ach jo. Kdy už ta panička dostane rozum?

Pepíno s ní vždycky kráčí hezky pomalu na pětimetrovém vodítku, obraz pohody a lásky. Ona ví, že nemůže utýct, a on má jistotu, že ji nebude nahánět někde daleko po parku. Já ji mám navolno, aby se proběhla. Jsem jedno oko a pořád koukám, abych ji zvládla včas. Kdybych skupinku viděla zdálky, syknu, ona přiběhne pro vodítko a jdeme taky jako Pepíno. Obě hezky způsobně a klidně. Jednou bych ji chtěla vidět při setkání s dítětem pokornou a klidnou. Zatím je to jen pohádka. Uklidňuju se – všeho do času. Naučí se. Uklidní se. Zvládneme ji. Taky bude poslušná. Taky ji budou lidi milovat, když se na ně bude zespodu culit. Taky bude všem jenom pro radost. Kdy ale?Křičící

Kitty