„Mus“ a „ále“

Už táhnu tu svou káru čtyřiašedesátý rok…

Jsou noci, kdy nemůžu spát. To pak rozmýšlím, jak můj život šel a jak jsem se v něm osvědčila. A jsou noci, kdy usnu, ale ve spánku mám po celý svůj život jeden sen. Asi to nějaký význam má. Já se aspoň domnívám, že už to vím. Pro někoho bude srozumitelný, někdo ho pochopí až po mém vysvětlení.
Je konec něčeho (mistrovského roku, radosti, práce, života) a aby všechno mohlo pokračovat, musíme všichni zúčastnění v tom snu projít zvláštním rituálem. Musíme v natažených rukou nést něco cenného a hned potom se s tím protáhnout malou dírou u země. Každý se tam sotva protáhne, tu díru si zmenšíme nebo zvětšíme zásluhami v celém svém životě.
Já jsem dobře vychovaná a snažím se plnit, co se plnit má. Dodržovat, co je třeba a tak je moje další cesta jasná. Je to docela malý otvor hodně u země. Ruce mám plné a před sebou. A přece otvorem prolézt musím. Jde to těžko, ale prolezu a nakonec jsem venku. Poklad na rukou jsem pronesla, ač jsem unavená a strašně se mi nechtělo.
Jiní se ohlížejí a nechce se jim. Smlouvají a nakonec jen mávnou rukou:
„Ále, nějak bylo a nějak bude. Až zítra!“
Lidi se podle mého dělí na dvě skupiny. Jedni chtějí nést svůj poklad dál a přes překážky se nakonec dostanou. Pracně, ale jdou dál. I když se mnohdy ušpiní a unaví. Kdybych to vzala schematicky, jsou to lidé práce, citu, pravdy. A druzí si pomáhají úskokem, lží, manipulací. Lišíme se od sebe tím, že jsme nakonec překvapení tím, že se za překážkou zase potkáme. My unavení, oni v obleku a s úsměvem. Prošli si plzeňskými právy a už jsou za vodou svými styky a metodami.
Já ale věřím, že platí zákon akce a reakce. A že boží mlýny (spravedlnost) melou všem to, co si do nich donesli.
Ona úspěšnost za cenu podvodů, kliček a zla je vykoupená špatným svědomím. Vědomě si to nepřipouští, ale podvědomí je nutně trestá. Jejich čas se naplní stresy, napětím, nemocemi a nespokojeností. Jen pro veřejnost nosí dlouho masku úspěšného Kinga. Jejich štěstí je vykoupené přetvářkou, stálou obavou, aby se nepřišlo na jejich úskoky. Nakonec platí zdravím, když už neskončí trýznivým utrpením obav z přistižení. Ani únik do ciziny to neřeší. Vidím křivé a nucené úsměvy = že jsou vysmátí. Nejsou, pořád jsou na útěku před něčím. Je to úděl Fausta. Platí vlastní krví za úspěch, který si nezasloužili.
Druhá skupina žije podle řádu, pravidel, zvyklostí. Nejsou vždycky úspěšní, bohatí, proslulí. Ale mají své jistoty. Lidi je znají a vědí, že od nich mohou čekat rovné jednání. Takových je hodně, tvoří zdravé základy lidské společnosti. Z jejich práce rostou hodnoty prospěšné pro celou společnost, jistoty lidí – hmotné bohatství, duševní bohatství, spokojenost, podmínky života. Někdy je ošálí, okradou, zmatou šejdíři, podvodníci a manipulátoři. Měli by za svou prospěšnou práci klidně spát, když zestárnou. Měli by se cítit odměněni za celoživotní příspěvek celé společnosti. Občas se stanou oběťmi. Životních podmínek, společenského postavení nebo prostě nešťastné náhody. Musí prostě prolézt obtížnou dírou, ale svoje hodnoty si pronesou s sebou. Na těch mohou budovat, těch se držet. Není jejich vinou, že jsou taky ti, co nad opravdovostí svého života mávnou rukou. Že mají schopnosti, příležitosti a žaludek na zlo, po kterém bez výčitek sáhnou.
Není mou vinou, že jsem nevyužila nízké příležitosti. Že jsem neobešla měřítka života jinou cestou. Očima těch „takyúspěšných“ jsem hloupá. Jenže někdo přece musí udělat tu práci, kterou konzumují ti „veleúspěšní“.
Nevím, jak to dělají ti falešní hráči, co parazitují a dobře si žijí z podvodů a obezliček v životě. Já stará ženská se stejně vždycky sehnu a svůj díl dobrého života si pronesu i tím obtížným otvorem života a zkoušek. Zato ale dobře spím. Nezávidím podvodnému úsměvu, falešnému sebevědomí, životu stále ve střehu a na útěku. Mám ráda své jistoty, i když jsou malé. Jsou moje a nikdo mi je nemůže vzít. Žila jsem život obyčejného člověka a svou životní prací jsem si předplatila svůj malý důchod. Cennější je vědomí, že se nemusím bát svého svědomí.
Dnes je těžká doba, hodnoty ztrácejí svoje místo a stabilitu v převratech doby. Člověk je smýkán a manipulován, přesto však základní měřítka platila a platí. Zákon akce a reakce platí beze změny. Co si zasloužíš, to dostaneš. Ne třeba v hmotných statcích a ne hned. Ale na konci života by si měl každý z nás říci, že žil dobře a spravedlivě. Z toho by měl a měl moci ve stáří žít. Myslím si, že nic nenahradí čisté svědomí. A klid, že jsme žili jako rovní lidé. Ze jsme v životě víc přispěli než škodili lidem a celku.
Nechtěla bych žít život těch rukou mávajících nad povinnostmi a prospěchem pro druhé. Stále splácet dluh špatnému svědomí. Žít na útěku před jinými a sebou samým. To se raději stále znova sehnu a projdu měřítkem člověka. Projdu svou dírou ze snu, který se mi stále vrací. Proč asi? Proč se vrací? Abych nezapomněla, že vložené dobré a prospěšné se mi vrátí. I když si při cestě dopředu ušpiním kolena prolezením dírou měřítka člověka.
Kitty