Cestovní seriál – II – Z odstupu

Psáno 8. května 2016 v rozpuku dne – 00.45 hodin v Hotelu Helios v Bratislavě. Když mě „psavá“ nedovolila spát..
Z odstupu
Vlakové kupé pro cyklisty – se složeným stolečkem uprostřed

Vy, kdo jste znervózněli, že u Kitty za poslední dny nepřibyl nový článek, asi nevíte, že ani přibýt nemohl. Kitty totiž unesla souprava tří vlaků o jedno časové pásmo na západ; přímo do ciziny, kde si u přátel už za jeden den otlačila svoji bajadéří pr…, tedy sedinku, při nečinném sezení na supertvrdé sesli. Zatímco o jejího miláčka – NB – zápasili jinde. Následně v hluboké noci mě napadlo si trošku z odstupu zabilancovat.
Jo – postupně je stále těžší vyrážet na cesty. Už začínám chápat Otavínku, které vadí vysoké schody vozicích prostředků. I já jsem včera u „ÉCéčka“ jménem Jaroslav Hašek s obtížemi lámala vyměněná kolena do supervysokých schodů moderního vlakového vozu. Čučela jsem jako slepica na neradostnou nutnost: vyšvihnout svoje staré kosti na stupátko ve výši svého opět zbytnělého pasu. Nakonec jsem to dala bez pomoci cizích šmatavých rukou na své sedince. Ale bylo to o fous!
Přece duševně ještě zbytkově svěží Kitty nenechá zvítězit mrzkou technickou překážku – když předtím nahoru předvyhodila těžkou cestovací kabelu! Doteď nechápu, jak jsem tu první nohu dokázala vysoukat tak vysoko! Abych potom v supermoder vagónu mohla projít kolem kupé pro kojící matky a děti, kolem rozměrnýho retychu (i) pro vozíčkáře a za oddílem pro přepravu kol dopadnout na trendy sedadla kupé pro osádky přepravovaných kol. Žádná kola se nepřepravovala, kupé bylo až na jednoho mladého mulata prázdné. Ten zde fyzicky seděl, ale po celou dobu něco bez pohybu četl v mobilu. Ano – v mobilu. Ne v nějakém supermoder tabletu – ne, koukal do něčeho černého, hodně podobného mýmu Aligatoru pro důchodce. Asi netušil, jako ani dlouho já, že sedím(e) ve vystajlovaném oddělení, kam mají přístup jen štíhlé prdelky přepravovaných cyklistů. Nebyli cyklisti, nebyla kola, jen my dva. Celou cestu jsem špekulovala, co špitnu palubnímu letušákovi, až přišumí a bude mě chtít vymístit z prostor, určených jen cyklistickým polstrovaným sedinkám – zatímco na jim vyhrazených místech seděla obstarožní Kitty Smějící se
Nic se nestalo. Palubní letušák měl plno práce s přeletováním mezi služebními kabinkami ve vagónech, kam se vždycky vřítil a odkud za okamžik zaznělo chrchlavé hlášení jména příští stanice. Informační panýlek se světýlkama psanými informacemi na chodbě fungoval; docela jsem nechápala, proč tak usilovně přeletuje tu tam. Letušáci byli v „EC“ dvojí – český a slovenský, takže to asi nějaký smysl mělo. Když mě zaregistroval, stihl mi v úprku vtisknout povinné razítko do vystajlovaného jízdního dokladu. Bez poznámek – to jo. Načež opět zavlál o vagón dál, aby hlásil další stanici. Lámala jsem si budku, proč tak přičinlivě hlásil to, co si mohl každý ve vagónu přečíst sám. Asi aby se cestující nebáli? Nebo vyčihoval případné nelegální migranty? Kteří by nota bene jeli proti migračnímu proudu – z Česka do Slovenska! Hlavně že jsem mohla zůstat ve voňavém superkupé. Byly tam sice nenápadné lístečky s textem, že jsem povinná uvolnit místo cestujícímu s místenkou na sedadlo, na kterém sedím. Chachá – mimo ně tam bylo dalších šest volných míst! Ani mulatek neměl asi nárok na zaplacené sezení. U Bratislavy sebral svoje „sáčky-páčky“, vypnul svůj čtecí mobilek a vystupoval jako já. Tedy – opět jsem spíš spadla z vysokého schodu. Takže se už nedivím případně cestující Otavínce. Ta má ale oproti mně výhodu vysoké postavy a mnohem štíhlejšího dříku! S vyplazeným jazykem
Cestovat budu, ale snad spíš autobusem. Ten nemá tak vysoký schodky Úžasný
Kitty