Spokojený život – was ist das?

Nemám rubriku „TT“, ale k tomuto tématu se zkusím vyjádřit…
Když tak kriticky koukám na život…

Vyrůstala jsem na vesnici, tehdy i dnes městysi, na Moravě. Pamatuju se, že jsem jako nejstarší měla hodně povinností, ale snila jsem o tom, že JEDNOU bych chtěla žít v domě s verandou! Jako děcko. Během života se mi to nedařilo, sen zůstával pořád jen snem. Teď už jsem moudřejší Nevinný
Po peripetiích života jsem se dostala z města znovu na dědinu. Do domu. S verandou. Sen se mi splnil. Ovšem jak tak život nasazuje růžové brýle, tak je i strhává. Teď už vím, že veranda je, má však ale dost nedostatků. Hlavně péče o její údržbu. Jako život Usmívající se
Člověk se tak nějak životem prodírá nebo proplouvá a najednou je zde stáří. Jsme tu jen dva, už na sklonku životů. Co jsem si vysnila a očekávala, se do puntíku nesplnilo. Nedávno jsme si prožili partnerskou krizi. Teď po čásku od ní už můžu řict, že taková krize není v okamžicích průběhu nic příjemného, dokonce je dost zoufalý čas. „Vzájemným úsilím“ je však možné se z ní dostat bez větší ztráty kytičky. Jako u nás – jako u mne Líbající
Co z toho pro nás (pro mě) vyplynulo? Že život není peříčko. Není jen klidná hladinka jako olej na vodě. Jsou i vlny s krajkou bouře na špičkách. Jsou i peřeje. Ale když toto všechno přejde, když oba zabojují pro přežití vzájemného vztahu, přijde čas na klid v životě. Na život, jaký si člověk přeje. Na spokojený život Usmívající se
Dost jsem si na svém blogu nastýskala na nepřízeň patrnera, nepřízeň okolí, nepřízeň okolností. Teď už ale vidím, že člověk léty zmoudří a začne si vážit dobrých časů, dobrého člověka vedle sebe, dobré okolnosti. Navíc – když už k tomu umí a chce přispět sám. Je lehké vyvádět a pasovat se, když je člověk plný sil a představ o světě a sobě. Postupně ale fakt moudří – ať chce nebo ne. Neříkám, že jsem přišla k celé sumě potřebné moudrosti, to bych se prsila na nesprávném místě. Jen jsem zeskromněla Úžasný
Přiznávám, že po zralé úvaze můžu přiznat, že žiju něco jako „spokojený život“. Dnešní „Téma týdne“ mi nejprve připadalo tendenční, strojené, vykonstruované. Najednou mě ale napadlo, že vlastně k němu můžu za sebe říct svoje. A to, že vlastně žiju spokojený život. Nic moc hujerózního už od něj nečekám; proto mi při kritickém pohledu zpět i do budoucnosti vychází rovnice, která má na stáří zhruba obě strany vyrovnané. Jen – hodně dlouho trvalo, než jsem se vybouřila a hladinka „spokojenosti“ se uklidnila jako olej na vodě Mrkající
Za zmoudření děkuju hlavně lidem kolem sebe. I vám, blogoví přátelé a čtenáři mého blogu. Z něho mě už znáte a tedy snad uvěříte, že píšu o tom, co cítím a o čem jsem přesvědčená. Svět už pro mě není až tolik důležitý. Kolikrát je důležitější, abychom každý sám nebo společně zvládli zdravotní těžkosti. Když se budeme starat sami o sebe, můžeme být oporou druhým. A to myslím doslova. Jen je k tomu potřeba hodná porce moudrosti a zkušeností Smějící se
K tomu obojímu ať mi dopomáhá člověk a příroda
Kitty