Čiň čertu dobře…

… a peklem se ti odmění. Jak jinak?

V nedávném článku „Večerní pohřeb žehem jsem psala o výměně rozdrbaných modráků (pro neznalé = „pracovních modrých kalhot“) za novější. Výměna samotná proběhla splavně. Ani slovo zabrblání, ráno si hospodář vynašel ty novější a bylo to. Zato dnes ráno!
V neděli v 9 jezdí autobusem do kostela. Dnes je neděle. Po osmé hodině jsem už z náznaků a hlasových projevů viděla, že je zle. Docela v překlonu postupoval k zamlženému oknu a chrámal po kaničce v pase nových modráků. To už jsem přiskakovala ke dveřím, kde má zrezivělou krátkou jehlici, na jednom konci umně zahnutou. Šlo o hodně! Asi naznal, že se mu kanička v pase ZASE zašprcla. Už dopředu předpokládal, že je tam utažený suk, že na ni nebude ZASE vidět (přes pupík), že ZASE nestihne autobus, že… že… Hbitě jsem v pokorném předklonu přiskočila k suku a mínila pomáhat ho rozvázat. DNES nebylo potřeba. Nějak se mu zašmodrchané konce podařilo rozebrat a já tichounce odhopkala uložit jehlici.
Jasně – v předstihu jsem se rozhlaholila, jak se mu to dobře povedlo rozvázat! A že (baže) hned jak je vyslíkne mu tam navleču novou silnější šňůrku, co jsem nedávno koupila. Krafala jsem a krafala, aby se nerozhučel. Stejně mě stihlo jedno zafrflání:
„U techto modráků je ta šňůrka na hov*o!“
A je to! Beze slova přijal „žehem zničené“ záplatované modráky, zato zasukovávající se kanička u „nových“ se stala výrazem – možná – nesouhlasu se zničením starých, kde byla kanička silná. U nástupnických modráků jsem si všimla, že i dřív někdy rozsukovával zašmodrchané konce. Smyčky jsou delší a lehčí, takže se snadno vsunou do utahovaného uzlu a potom se to nedá rozsukovat Křičící
Je neděle před polednem, peče se druhá půlka vy“škubané“ kačenky, já sem házím ranní postřeh a už se zvedám, abych při vaření brambor k zelíčku dole v kuchyni navlíkla silnější tkaničku. TKANIČKU – její rozdrbaná vlákna v místě neustálého utahování se rozedřou a ještě navíc se vsunou do zašprclého uzlu. To je pak pošušňáníčko: hospodář stojí ve výdechu, já chrámu jehlicí do suka z jedné nebo druhé strany. Hospodář vydechne, něco při nádechu zanadává, vydechne a já zase kutám. No někdy je ten suk rozsukovaný až na třetí pracný pokus. U kutání ani nedýchám, abych nějakou nešikovnou akcí uzel ještě víc neutáhla Plačící
Je to tak. Za dobrodu na žebrotu. Zde je snadná pomoc: než se při manipulaci s kaničkou spálí kačenka v remosce na uhel, určitě se mi podaří tam navlíct a na koncích zasukovat „novou pěknou modrou vhodnou dobrou“ kaničku. Vládce přijde, nasune upravené modráky, projde farmičku a přesně ve 12 se uloží k obědu. Potom drobně pospí u stolu (tráví, to se má v klidu!), potom probdí pár hodin vsedě u tenisu a bude večer. Naříkaje podstrčí stébla a vodičku králíkům, dolije vodičku slepičkám a předloží jim míchanici z chleba a brambůrek do misky, kterou obratem vylízne Terezka, která se pod kůlnu při krmení umí strategicky vsáknout. A je neděle pryč. Dokouká pár rund hororů na ČT24, spucne slabší večeři a 8 velkých jablek Goldenů a při „trávení“ a občasném přikládání do kotla (navečer rozdělaného) završí večer. Teď, kdy je brzo tma, se stane, že zaujme polohu ležícího střelce i krátce po osmé nebo po deváté! Rozespí se a vzbudí ho můj příchod (kolem půl desáté) do lože k rozečtené knížce. Na to si musím rozsvítit lampičku u postele. On světlo ani nevidí, otočený zády, ale zato mi při čtení zní jeho bolestné vzdechy. Prý nemůže spát! Ale vím, že sebou jenom chvíli mrská a potom zabere – na kolik hodin. Nespavost není jeho slabostí S vyplazeným jazykem
Takové jsou neděle a noci u nás. Jsem ale ráda, že to tak je. Jsme spolu, zase se snášíme a smějeme se spolu. Kdo se občas nehašteří, hlavně když jsou spolu dva dominantní jedinci? Už staří, občas nemohoucí, občas vyžadující vzájemnou pomoc? Zaplať přírodo, že to zase tak je!
Kitty