Proč to bolí?!

Zrovna se chystám na zavařování hotového kysaného zelí. Ale není to jednoduché…
Obrázek půjčený od: „amuerte.cz“

Při této bohulibé, avšak poněkud žíravé a nevoňavé operaci musím oželet spolupracovníka. To proto, že má bolavé prsty a nechci, aby je do žíravé a nevoňavé šťávy nořil. Ohleduplně mu to vysvětlím, on to přijme a odchází „něco dělat“. Jen projde dveřmi s kovovým rámem, ZAŘVE!
Fakt zařval. Poskočím, zajímám se, co se stalo a vidím bolestný výraz. Náhle je mi jasné, co se stalo. Rukou zavadil prsty, zalepenými náplastí, o kovové futro. Zřejmě dost, protože ruka letí ke krku, kde se tiskne pod ucho. Tak konejší natlučené končetiny. Abych soucitně něco řekla, předejdu ho a ptám se, co se mu stalo.
Zvedne ke mně udivený a současně pobavený obličej – a slyším:
„To je zajímavý – proč se člověk vždycky práskne do bolavýho prstu? Mám jich deset a jen do toho jednoho?“
Co na to můžu říct? Jen politovat. Uklidnit. Proto řeknu:
„Ale zato ho teď nemusíš strkat do šťávy z kysanýho zelí!“
Zvládla jsem to – sama a s nadšením. Příhoda mi dodala dobrou náladu. Před obědem jsem ještě netušila, že navečer bude na pracovním stole stát 21 zavařených sklinek kysaného zelíčka. Dokvasilo a pro vaření jsou menší sklenice (0.7 l Omnia) výhodnější. Doposud, když jsem chtěla vařit zelí, hospodář otevřel 20litrový zelák a vytahal mísu zelí. Uvařené jsme potom jedli kolik dní. Jelikož teď hubnu a nechci se nutit „dojídat“, je toto pro mě schůdnější cesta.
Děláte to někdo taky tak? Nebo jinak? Napište mi svoje zkušenosti Usmívající se
Kitty