Když se daří i nedaří

Jednou se zadařilo a následně jsem se zasloužila o pravý opak…

Dnes jsem si předsevzala, že konečně vrátím půjčené zápisky z dovolených jedné blogeřinky. Doteď jsem čekala na určitou zajímavou pozornost, ale stále nejde. Proto jsem využila krabice od kuchyňského koření a jala se hotovit balík. Jen to chtělo konečně smíchat čajík.
Dopoledne jsem se dozvěděla, že hospodář musí nutně na poštu, a to odpoledne. Přitvrdila jsem, snášela jsem jednotlivé věci ke krabici, abych využila příležitosti – svezu se autem na poštu už dnes. Do toho mi přišel mejl s dotazem, jestli už půjčené pošlu zpět. Zažhavila jsem mejl, že to chystám a dnes to půjde. Jen napsat adresu.
Balík je hotový, už jen hledám adresu. Přece jsem ji měla na pečlivě opatrované velké obálce, ve které mi písání přišlo! Jenže – obálka nikde. Z texťáku se mi opět ztratily všechny soubory: žhavím mejla a žádám o adresu. Ve druhém mejlu úslužně posílám číslo tydlifónu – už fakt není čas. Jen ho odešlu, obálku nacházím. Za okamžik třetí mejl – adresu mám! S vyplazeným jazykem
Co bylo dál? Na cestu jsem si vzala do auta Terezku, že zpáteční cestu spojím s jejím vyvenčením. Kilometr po polňačce, fena bude ráda. Zamykám vrata, klíč ze zvyku zasunuju do kapsy maskáčů. Na poště bájo, rychle odesláno, další osmisměrky a hromada obálek na vánoční písání, peněženku k tomu na sedadlo a míním vyrazit na zpáteční cestu. Náhodou mi v kapse cinkly klíčky od domu: nikdy je neberu s sebou, dnes ano (jedeme přece oba, ne?). Předávám klíče a zahýbáme na polňačku Usmívající se
Jen hospodář odfrčel, cinklo mi něco v paměti. KLÍČ OD BRÁNY! Hospodář se domů nedostane, pečlivě jsem zahákla zadní dveře. Ale má v autě svůj mobil – jenže já jsem si jej zrovna dnes nevzala. Míním zrychlit co to půjde. Fena ale na to má jiný názor. Touto dlouhou cestou jsme už dávno nešly a ona má přece svoje práva. Čuchnila tak pečlivě, že jsem přitvrdila a násilím ji přiřvala k sobě. S udiveným živočichem na vodítku jsem valila nejkratší cestou aspoň na dohled. Jasně – auto před vraty! Pokorně jsem došla, odemkla a otevřela vrata Nevinný
Po příchodu jsem napsala mejla:
„Tak, mám příkaz ti napsat, že balík (1.80 kg) už peláší ku Litvínovu.
Moje kiksy pokračují: vzala jsem s sebou do auta Terezu, že z pošty si to natřeme domů pěšmo. Dům jsem předtím zamkla a klíčky strčila do kapsy, což nikdy nedělám (ale jeli jsme oba, že?). Od vrat jsem si klíč dala do zapínatelné kapsy na svých maskáčích. Nazpět jsem se upamatovala na klíče od domu a předala je, ale až na půl pěší cesty jsem připadla na to, že mám klíč od vrat, vzadu jsem dveře zahákla – prostě se hospodář do domu nedostane. Tereza pořád kdesi zdržovala a pak jsme vyloženě pádily domů. Auto před domem, hospodář pospával vevnitř (procházka 45 minut). Prý ani nevylízal, vzpomněl si, že jsem zamykala já. Měl mobil, ale já ne (jeli jsme spolu, ne?)..

Při příštím nákuku do mejlů jsem uviděla reakci adresátky balíku:
„Kitty – tohle (s výjimkou posledních tří řádků) dej na blog.
Směju se div, že neučůrávám…
pa“
Život někdy dělá hlouposti a já je jen interpretuju. Nebo je to jinak? Úžasný
Kitty