Šmejdové – nebo zloději?

Myslela jsem si, že se nám to zde v obci nemůže stát…

Přesto – dnes večer najednou telefon, volala souseda. Prý si máme zamykat a neotvírat nikomu. Po obci se potlouká parta v tmavém autě a klepou, zvoní a škemrají, že je lidi mají pustit na záchod! Za asi pět minut další telefon – hospodářův synovec z daleké Třebíče nás varuje, že jeho rodiče na návštěvě v naší obci byli dnes svědky právě této škodicí aktivity. U oněch obyvatel nezamykají, proto si všimli party 3 ženštin až v domě. A prý, že hledají záchod, potřebují to nutně. Přitom jedna prý snad byla u záchodu, druhá v pokoji v domě a třetí slídila po dvoře!
Hned jsem šla zkontrolovat zamčení vrat atd. – my zamykáme pečlivě, ale co kdyby zrovna dnes jsme zapomněli?! Ještě teď mě drobí zima z úleku, co kdyby se ona parta chtěla vsáknout k nám? Oni ti škodiči jsou na takové přepady připravení – ale co nevarovaní obyvatelé? Nechci opravdu domysletPřekvapený
Nám se vlastně před pár roky stalo něco podobného. Zvonění, otevřeli jsme, a dvě ženštiny chtěly (ve velkém horku) přinést vodu pro malé dítě. Než jsem došla s pohárem, už byla parta ve dvoře. Tři ženy s batoletem a muž-řidič už procházel vraty. Naštěstí mě doprovázel hospodář, který když viděl, jak jsou oprsklí, tak mi věrně asistoval a nedovolil nikomu z nich, aby vešel do domu.
Tehdy jsme je vlastně pěkně vypekli. Když dítě dostalo napít – vlastně ve vodě jen omočilo pysk,
– tak ženštiny začaly prosit, jestli bychom jim neprodali nějaké ovoce nebo kompoty. Že někde prodávají (měly plné kapsy zmačkaných papírových bankovek), a aby se mohly osvěžit. Ten rok bylo hodně ovoce, už jsem měla hodně zavařené, tak jsme jim asi dvacet sklenic starších kompotů prodali po desetikoruně. A taky prý – brambory kdybychom prodali. To už jsme na ně měli zlost. Očima jsme se s hospodářem domluvili, on je hlídal a já jsem zašla naplnit igelitku bramborami. A že jim je prodáme za stovku. To ale nechtěli. Tak jsme přitvrdili i my – měli jsme v kbelíku zmrazené leklé ryby z protějšího rybníka, vylovené hráběmi pro slepice. Napadlo nás – dáme jim pěkného kapra z těch umrlců jako přídavek k igelitce brambor za tu stovku. To už dali. Jen jsme potom pár hodin a možná i dní nikomu neotvírali, aby nám nepřišli „poděkovat“ za kapříka. On totiž ve vedru v autě možná za nějakou chvíli začal zapáchat. Teda aspoň jsme si to mysleli. A doufali, že nám nepřijdou „poděkovat“ S vyplazeným jazykem
Pro dnes už je špatností snad dost. I tak vám přeji dobrou chuť!
Kitty