Zůstávám

Článek jsem napsala už před mnoha dny. Kdo ví, ten porozumí. Ostatním s tím nebudu zatěžovat hlavu…
Bahenní sopky
Obrázek od: „youtube.com“

„Já nevím kde se to v člověku bere,
ten neklid co ho tahá z místa na místo,
co ho nenechá, aby byl sám ze sebou spokojenej,
jako většina ostatních, aby se usadil
aby dělal to co má a říkal co se od něj čeká,
já prostě nemůžu zůstat na jednom místě, nemůžu opravdu, fakt.“
Text písničky Waldemara Matušky
Text známé písničky jako byl ušitý na moji životní situaci v posledních letech. Kdo sledujete můj blog už více let, tak víte, že jsou období, kdy roste moje nespokojenost se žitím zde na farmičce. přesněji, že se často cítím nespokojená. Můj životní druh je jiného typu než já, z toho roste vnitřní pnutí jako v bahenní sopce.
Bylo už víc situací, kdy napětí přerostlo ve stav, kdy hrozil „výbuch“. Někdy se vyplavila rozhořčená slova, jindy přímo pobyt v léčebně. V posledních dvou měsících jsem dospěla do stavu, kdy jsem se rozhodla odtud odejít. Sehnat si (opět) někde pronájem a uklidnit se. Kde bych žila bez stálých stresů, bez necitlivých projevů mého přítele. Nakonec – asi si pamatujete, že zpočátku jsem o něm psala jako o Pepínovi (milý přítel), v obdobích napětí to byl postupně „přítel“ a nakonec „hospodář“. Postupně jsem se zde cítila doopravdy jako služka. Žádosti o nutnou spolupráci zde čím dál víc zněly jako náhlé rozkazy, nejasné příkazy až po stavy leknutí, které jsem opravdu (a dodnes) těžce nesla. Nakonec dělal takové práce sám, i když pro jednoho byly obtížné i nebezpečné.
V minulém období bublina nervní nespokojenosti, („bahenní bublina“), vrcholila. Hrozila ničivým výbuchem, škodami na vzájemném soužití. Znovu se mi jevilo, že odejít z neměnící se skutečnosti je jediným východiskem. Proto jsem si zadala žádost o vyhledání pronájmu nějakého bytu jinde. A tu zasáhl KORONAVIRUS.
Obtížné zvažování toho, kde budu dál žít, a hlavně co ze zařízeného pokoje jen pro mě, známé vám „zadnice“, si s sebou vzít. Jít někam, o čem nevím a jak se s prostředím sžiju, bylo obtížné. Dlouho jsem zvažovala, co z nutných potřeb bude nutné vzít s sebou, a co zde ponechat. Pořád ještě zde byla myšlenka na to, že to jinde nepůjde, ale nespokojenost byla stále Nerozhodný
Dlouho jsem hledala útulek, kde bych se odloučila od tohoto domu a člověka, až jsem málem našla. V Adamově nebylo nic a dvě možnosti v Brně. Mínila jsem si pronajmout byt asi na 4 měsíce, abych zjistila, že chci žít jinde. Už jsem to málem měla, když se objevila nákaza novým virem COVID-19. Rázem bylo veškeré zvažování na nic. Nebezpečí bylo příliš veliké, nejistota totální. Stálo mě to dva dny rozvažování. Rozhodnutí padlo – ZDE mám svého člověka, svoji střechu nad hlavou, už svoje lidi a hlavně náplň všedních dní. Na moje ruce čeká nejen můj „hospodář“, ale hlavně moje Terezka, moje divizny, bezpečné a smysluplné naplnění mých dní.
Musím říct, že se mi hodně ulevilo. Uvědomila jsem si, že na stáří mám kde být, mám svého člověka a svoje zájmy a koníčky, které mě naplňují. Proto už naposledy v mém životě říkám, že už odtud nikam nepůjdu. Zůstávám a jsem ráda, že to tak cítím Líbající
Kitty